Každý rodič si asi na vlastní kůži pamatuje, jak to chodilo na škole ještě za normalizace nebo i po listopadu 1989. Ať tak či onak, mělo to své mouchy a často to byly mouchy docela velké. Mnozí rodiče budoucích prvňáků, kteří prošli státní školstvím, proto hledají změnu v podobě nějakého alternativního přístupu a do státních škol, pro které se zažil termín “klasika”, je zapsat již nechtějí.
Výhody státních škol jsou asi zjevné. Jsou zdarma a každý rodič je má ve spádové oblasti, tedy blízko bydliště. Mnohé z nich navíc nejsou vůbec špatné, některé jsou i velmi dobré, a tak často není co řešit.
Mnohé rodiče však trápí jiná otázka. Proč poslat vlastní dítě do typu školy, s nímž měli sami problém. Mnozí z nás si následky ze státního školství nesou i dodnes nejčastěji v podobě špatných vzpomínek, ale i neuróz a zakořeněného stresu z nesplněných úkolů, testů. V horších případech i snížené sebevědomí ze systematického komandování nebo dokonce šikany. Klasické školství v nás podpořilo i soutěživost a také to, že o věci by se měl pokoušet jen ten nejrychlejší nebo nejlepší, ti, co mají s něčím problém, by toho raději měli nechat.
Potřebujete doučování?
Proč hledat alternativu?
Nejprve to pozitivní. Alternativní školství vám zaručí, že budete mít jistotu, že se vašemu dítěti někdo opravdu bude věnovat a bude klást důraz nejenom na vnější výsledky ve studiu, ale i jeho harmonický osobnostní rozvoj. První třída je sice pro každé malé dítě tak trochu šok, ale v případě alternativního školství, rozdíly v přístupu poznáte často již po prvním pololetí. Děti jsou spokojenější a radostnější, do školy se tětí a neztrácí chuť k učení. Díky tomu je také velká šance, že si nevytvoří špatné návyky, nemluvě o tom, že nezažijí šikanu nebo nějakou formu týrání hned v první třídě. Alternativní pedagogika na druhou stranu je spíše investicí do budoucnosti dítěte, než nějakou elitní formou školství, která vychovává studijní supermany.
Oproti “klasice” mají alternativy však i několik nevýhod. Ministerstvo školství na ně nepřispívá takovou měrou a platí se tedy školné, které může být často i docela vysoké. Těchto škol je také docela málo a bývají jen ve větších městech. Je tedy potřeba se připravit na to, že do nich budete dojíždět, což je namáhavé zejména během prvního pololetí, kdy je zima a brzy se začne stmívat. Velký problém je také to, že v momentě, kdy do nějaké z alternativních škol své dítě zapíšete, není již cesty zpět. Tedy přechod do „klasiky“ je přinejmenším vysoce náročný, protože osnovy zejména na prvním stupni základních škol, se velmi liší. Dítě v alternativě se často nenaučí číst a psát tak rychle nebo podle norem a metodiky klasických škol. Pokud se tedy přestěhujete z města na vesnici, může to být problém.
Šok mohou zažit však i absolventi prvního stupně alternativních škol, kteří přecházejí na střední školy, protože si nemusí zvyknout na striktní řád, který na ně čeká. S tím souvisí i obava mnoha rodičů, kteří musí zajistit, že budou dostatečně připraveni na přijímací zkoušky, tedy zničehonic vstoupí do osnov klasického školství a něco budou muset dohnat. Rodiče tedy činí závažné rozhodnutí, protože si v některých případech budou muset zajistit i doučování.
Protože se blíží zápis do prvních tříd, který bude na jaře, a mnozí rodiče malých prvňáčků budou stát před nelehkou volbou, rozhodli jsme se pro vás připravit seriál, kde ty nejznámější z alternativních přístupů k výuce stručně zmapují.
V tomto díle to bude Montessori pedagogika.
Kdo to byla Maria Montessoriová?
Nejprve základní data. Zakladatelkou Montessori pedagogiky byla italská lékařka a pedagožka Maria Montessoriová (1870 – 1952), která se zaměřovala na výchovu postižených dětí a v roce 1907 otevřela Dům dětí, který byl určen pro chudé děti předškolního věku, tedy od 3 do 6 let, a její projekt bychom dnes označili asi za školku. Montessoriová pracovala ve skromných podmínkách a první pomůcky a vybavení pocházely z její předchozí práce, kde se starala o retardované děti, tedy děti, které vyžadovaly velmi pečlivý přístup a metodiku, jak je naučit alespoň elementární samostatnosti. Pro předškoláky se tento přístup ukázal jako univerzálně platný, protože tyto pomůcky vyhovovaly i malým dětem, u nichž se teprve základní kognitivní funkce rozvíjejí.
Jaká je filozofie Montessori pedagogiky?
Návštěva Montessori školek a škol je velkým zážitkem nejen pro děti, ale i pro dospělé. Jejich prostor je totiž zařízen tak, aby vyhovoval primárně dětem a ony se tak mohly plně ponořit do studia. Nezasvěcený návštěvník často navíc ani nepozná, že zrovna probíhá nějaká výuka, protože děti se v Montessori vzdělávají totiž sami.
Montessori pedagogika klade v první řadě veliký důraz na vhodné prostřední, pomůcky a jejich rozmístění v prostoru. Nábytek je umístěn vždy do koutů místností a je nízký, aby děti na všechny věci dosáhly. Typické jsou police s mnoha přihrádkami, kde jsou přehledně vyskládány předměty, které slouží ke hře i ke studiu, přičemž obě kategorie dětem mnohdy splývají. V učebnách chybí nejen lavice, ale i katedra pro učitele, prostor je tedy otevřený a děti často sedí v kroužku na koberci nebo se věnují individuálním úkolům, kde se jim zrovna chce.
Odlišnost Montessori přístupu však není jen v pomůckách, nábytku a vnějších věcech, ale naopak v jeho filozofii a celkovém přístupu k dítěti. Tedy zásadní je zejména přístup pedagoga, který je oproti běžné kantořině, mnohem pasivnější a prioritu zde hraje dítě. V očích Montessori pedagogů je dítě totiž schopno se vzdělávat a utvářet samo. Pedagog je mu pouhým průvodcem, pozorovatelem, ale je mu i rovným partnerem. Pokud mu v něčem pomáhá, je to zejména tím, že mu vytvoří prostředí či atmosféru, v němž se může dítě samo rozvíjet bez jeho aktivní pomoci a na věci si tak říkajíc přijít samo.
Ačkoliv má Montessori pedagogika svou filozofii, a tedy i mnoho teorií, důraz je kladen zejména na praktickou zkušenost a reálné aktivity. Dítě si proto musí věci samo ohmatat a naučit se s nimi zacházet. Určuje si také vlastní rytmus a délku studia, díky čemuž se do něj může ponořit na jak dlouho chce. Do učení není nijak nuceno, nemá úkoly a zájem o věci a látku si musí vyvinout samo v sobě.
Z toho vyplývají i další pracovní principy, kterými je například nenapomínání, netrestání, absence jakéhokoliv nátlaku, důrazu na soutěživost, odměny a tresty.
Protože se jedná o smíšené třídy, kde je rozdíl mezi dětmi i tři roky, každé z nich může pracovat na vlastním úkolu a počítá se s tím, že menší děti okoukají mnoho věcí od starších, včetně pokročilejší látky, která na ně teprve čeká.
Krédo Montessori pedagogiky to nakonec naznačuje samo – „pomoz mi, abych to dokázal sám“.
Jak poznáte pravou Montessori školu?
Vybavení Montessori školky nebo školy není zrovna levné, což se často promítá i na školném. Ministerstvo školství alternativním školám nedělá vetší potíže, ale nepodporuje je nijak výrazně aktivně.
Montessori školek je v současnosti kolem stovky, škol je asi polovina a existuje i devět středních Montessori škol. S Montessori prvky se však můžete setkat i u jiných škol, nějaký patent na tuto metodu u nás neexistuje. Mnohé školy proto rády přebírají Montessori prvky, tedy zruší lavice, katedry, učí na koberci uprostřed třídy a police zaplní hračkami. To sice není na škodu, ale pravé Montessori to ovšem není, protože Montessori pedagogové musí projít výcvikem a školeními, které korelují s představou zakladatelky této pedagogiky o tom, jaký by měl mít pedagog přístup. Pro mnohé jsou to možná detaily, jemné nuance a drobnosti v náhledu na svět a na ty druhé, v praxi se však projeví velmi viditelně a reálně.
Jeden takový příběh možná naznačí v čem tato specifičnost spočívá. Montessori vede děti k samostatnosti a učitel dává prostor zejména jim. Na jedné z výprav se děti z jedné Montessori školy, proto měly na nádraží rozhodnout do jakého z vlaků nasednou. Děti, které s cestováním neměly větší zkušenost, se samozřejmě spletly a nastoupily do vlaku, který mířil jiným směrem. Každého z nás by asi napadlo je na to ihned upozornit a odvést je na správný spoj, Montessori pedagožka však musela zatnout zuby a nechat své žáky zakusit si situaci, že dojedou někam jinam a musí si dávat větší pozor. Poučení, které z toho plyne a instruuje názorně tuto metodu je to, že děti si musely celou zkušenost prožít samy s tím, že byly zodpovědné za svůj omyl. Jisté je, že jejich zážitek zaručí, že na podobné věci již budou myslet a budou si podobné věci vždy ověřovat. Ale ruku na srdce, kdo z nás by měl na to tu trpělivost a děti nenavedl na správný vlak?
Zdroje:
Autor:
Slovensku
