Nadání je považováno za dar, vklad do života a často i za klíč k úspěchu, a každý rodič by si z toho důvodu přál doma mít nadané dítě. Mnozí se proto snaží se u svých potomků tato nadání objevit nebo podporovat v rámci různých zájmových kroužků. Dítě pak může být přetížené a kýžené nadání se neobjevuje, včetně nechutě k dalším aktivitám.
Každý z nás má bezpochyby nadání pro nějakou věc, současná psychologie však pojem „nadání” užívá v trochu jiném významu, a to pro vyšší inteligenci. Tedy „nadané dítě” nebo „dítě s vysokým potenciálem”, jsou jen eufemismy pro dítě s vysokým IQ. Nečekejte však malého génia, takového nadání může být totiž i zdrojem mnoha potíží.
Vysoká inteligence jako prokletí
Vysoká inteligence je pro mnohé spojena s představou někoho, kdo je v životě úspěšný. Je chytrý, sebevědomý, má dobrou práci a hodně peněz. Běžná je i trochu odlišná verze – roztržitý vědec, který má „o kolečko navíc”, který je emočně plochý a nemá základní sociální návyky.
Skutečnost je však úplně jiná, současné výzkumy ukazují, že lidé s tím, čemu se říkalo vysoká inteligence, v životě úspěch spíše nemívají nebo mají, ale nepatří mezi ty nejúspěšnější. To platí i u žáků základních škol, kdy ten, kdo má vyšší IQ nebo „talent”, není identický se šprtem, co se hlásí z první lavice a nosí domů samé jedničky, ale spíše někým, kdo se pořád nudí, protože mu látka přijde banální, nemá rád opakování a rád by se učil něčemu smysluplnějšímu nebo tomu, co jej zrovna baví. S takovými dětmi školy neumí příliš pracovat, protože jsou procentuálně v menšině a vybočují ze zavedených představ a tabulek.
Potřebujete doučování?
Co to je nadání?
O tom, že to, čemu se říkalo trochu zavádějícím způsobem vyšší IQ, je spíše vyšší potenciál nebo vícenásobný talent, pojednává kniha české psychoterapeutky a lektorky Moniky Stehlíkové Život s vysokou inteligencí. Ta tyto lidi popisuje jinými slovy, než jsme zvyklí, a nabízí dětem i dospělým s tím darem řešení, jak se naučit svou mysl lépe ovládnout.
O co tedy jde? Představte si to, že vám mozek nedá spát, vše jej zajímá, a to takovou měrou, že prostě a jednoduše neudržíte pozornost na jednu věc. Není to o tom, že byste nechtěli, ale myšlenky vás zahlcují a vaše myšlení se neubírá lineárně, ale do více směrů a snaží se ihned získat představu o všem. Doslova a do písmene je netrpělivé, předbíhá a rádo se ihned větví do všech směrů. Protože jsme však všichni do lineárního myšlení nuceni, podobnou pozornost si musí vyvinout každý. Ty „talentové” to však stojí větší úsilí a vypětí, a mají často trpký pocit, že tím, že se věnují jen jedné věci, o něco přichází. Mysl „talentovaných” je totiž skákavá, vše ji zajímá a ráda se vydává křivolakými cestami k cíli. Taková mysl si může libovat i v abstrakci, která ji vede k příliš rychlým asociacím nebo chaosu ve vyjadřování.
Talentované děti se mohou velmi často dostat do sociální izolace, protože jim jejich vrstevníci nejsou schopni porozumět a oni se jim neumí přizpůsobit. Ten, kdo to dokáže se takto sice může „maskovat” celý život a mít úspěch, v dospělosti však zjistí, že žil jakoby život někoho jiného.
Mnohým se také nadané děti mohou jevit jako emočně ploché nebo dokonce podivné, opak je však pravdou. Emoce i empatie jsou vyšší a mnohé z dětí mohou doslova i nasávat emoce druhých, čehož vedlejší efekt je pocit vyčerpání, přesycení a ztráty motivace.
Co když je to moje dítě?
Nepropadejte však předčasné panice nebo slavomamu jako maminky, které chtějí mít malého Einsteina nebo Mozarta. Každé dítě se bude ve škole nudit, ale jen málo z nich se bude nudit z toho důvodu, že chtějí studovat něco jiného. Když totiž nadané dítě chce, dokáže se soustředit na jednu věc, a to doslova pekelně. Musí jej to však bavit, jinak nejede vlak. Pokud se to vaše věnuje jen jedné oblasti, z paměti jmenuje desítky zvířat nebo podrobnosti o středověkých bitvách, možné je právě ono to „talentované”.
Rodič, jehož dítě toto nadání má, by měl v první řadě zvážit, zdali s tím má dítě nějaký problém nebo nikoliv. Také není dobré jej nutit do dalších kroužků po škole, kde si bude talent pod vedením „rozvíjet”, ale dát mu spíše prostor k tomu, aby mělo dostatek času se věnovat svým věcem, které jej baví. U větších dětí se mohou již projevit problémy se soustředěním, a současná psychologie k tomu používá techniku převzatou z jógy a buddhismu zvanou „všímavost” (mindfulness). Tato technika je úplně jednoduchá – učí dítě své těkavé myšlenky pouze vnímat, nenechat se do nich vtahovat a jenom je pozorovat. Není to univerzální lék, ale pokud se bude tomuto cvičení věnovat denně, dosáhne myšlenkové disciplíny a naučí se mysl používat lineárně. Mnohdy však postačí, když si rodiče o tom něco přečtou, zváží, zdali podobné rysy u dítěte pozorují a jednoduše mu vyjdou vstříc a nebudou na něj křičet a ohýbat jej přes koleno. V případě, že si neví rady, vyhledá odborníka.
Autor:
Slovensku
